Ahoj, říkají mi Kulíšek. Jsem hodný malý chlapeček s šibalským úsměvem, jak říká moje maminka. Mám moc rád svou žlutou mašinku, která musí být všude se mnou. Hraje si se mnou, spinká se mnou, chodíme na procházky, jezdí po kolejích, po vodě a taky umí létat až do Vesmíru. Mám jí podepsanou, aby mi ji každý, kdo ji najde, vrátil. Jenže mám ještě mladší ségru, které říkají Šmudlinka. Je to ještě malé mimino, podle všech roztomilé, jenže ona ještě neumí mluvit a ani pořád nepochopila, že ta žlutá mašinka je moje, pořád mi ji chce sníst, i přesto, že ji mám přeci podepsanou. Všechno jenom rozháže, strká do pusy, olizuje a šíleně piští. Ale je to moje malá sestřička, na kterou jsem se moc těšil, až konečně vyleze z toho maminky obrovského bříška. Budeme si společně hrát, chodit ven, teda až ji naučím chodit, no mám zkrátka konečně parťáka.
Zrovna dneska jsem ji konečně po dlouhém snažení naučil hodit míček do takového hradu, který se po různých překážkách skutálí až dolu. Měli jsme z toho oba velikou radost. Ještě když neuměla lézt, jsem jí pořád ukazoval, jak se to dělá. No, když se to konečně naučila, mohli jsme spolu hrát na babu a lézt společně po celém našem domě. Taky nás moc baví hrát na „bububu baf“ s takovýma dlouhýma šedýma závěsama, které máme v obýváku. Šmudlinka se nejdřív lekne a pak se začneme oba smát, je to fakt sranda. Mám ji opravdu moc rád, snažím se ji se vším pomoct, rád si s ní hraju, ale taky se mi stane, že ji občas omylem bouchnu nebo s ní třeba dělám „tulituli“, jenže ona je na mě nějaká těžká, tak někdy začne plakat a to je mi pak smutno.
V pokojíčku máme takový velký box se všema možnýma dřevěnýma kolejema. Jsou tam rovný koleje, zatáčky, mosty, tunely, sloupy a tak. Jednou když jsem postavil své žluté mašince obrovskou dráhu, stalo se něco zvláštního. Mašinka udělala „huhůůů“ a jela úplně sama, pak vyskočila z jednoho mostu nahoru, kde se objevila další dráha, která byla ve vzduchu. Mašinka chvíli jela po kolejích, chvíli letěla, když skákala a potom spadla do vody. Do divoké rozbouřené řeky, kde se vyhýbala z jedné strany na druhou obrovským kamenům, které na mašinku číhaly. Ale já jsem jí pomáhal, stal jsem se strojvedoucím své žluté mašinky, která měla volant, který jsem držel pevně ve svých rukách a točil s ním, abychom nenarazili do kamene. Řeka se po šílené nebezpečné jízdě po dlouhé době uklidnila, kameny zmizely a s mašinkou jsme společně pomalu přijížděli zpátky na dřevěné koleje. Vjeli jsme do dlouhého temného tunelu, když po chvíli slyším zvuk, jako kdyby uhodil velký hrom. Otočil jsem se a vidím, jak se za námi valí obrovský kulatý kámen „ááá“. Žlutá mašinka udělala „huhůůů“, sebrala všechny své síly a vyrazila rychlostí světla jako ještě nikdy předtím kupředu. Kulatý kámen byl ale opravdu rychlý, stále nás doháněl… byl blíž a blíž. Začal jsem křičet „pomoooc“, zavřel oči a v tom najednou slyším náš zvoneček „cink cink“ a maminku, jak mě volá k obědu. Otevřel jsem oči a byl jsem zpátky ve svém pokojíčku a v ruce držel svou malou žlutou mašinku. Teda, bylo to zajímavé dobrodružství, avšak jsem rád, že jsem zase zpátky doma se svou maminkou, sestřičkou a tatínkem. Mám je všechny moc rád.